Dějiny Panhasky

V hospodě u Utopený krysy
aneb stahují se mračna

braveheart___tavern_by_agnidevi-d33kilt.jpg
Vítej, cizinče, co ti můžu nalít?
Že by sis dal vodu? Té jsou plné doky. Tak a teď vážně.
No dobře, dobře. Když mi tedy zaplatíš i za vodu, tak prosím, může být.
Ty jsi ale z divného těsta. Co tě sem přivádí? Obchod s otroky? Kořením? Dřevem či kamením?
Osud? Cože? Ty jsi snad jedním z těch učenců, co se dnem a nocí probírají knihami v Akademii, že?
Ne? Tak snad patříš k Tyranovým mužům. Nebo jsi připlul, aby ses nechal najmout?
No snad nepracuješ pro Satrapu, cha! Tedy, budiž mu země lehká. Neuraž se, ale na Vyvoleného draků zrovna nevypadáš.
Slyším dobře? Mám odejít? Pche! Tohle místo je na hospodu to nejlepší v Panhasce!
Pryč z města? Jsi blázen? V lesích jsou obrovští vlci, jestli to nevíš. Nic, co by se mohlo stát mě nedonutí odejít!
No ano, poslední dobou se tu dějí divné věci… A prý se tu objevila i anatéma… Ale to neznamená, že to tady nechám na pospas tomu holobrádkovi z Kotvy! Já jsem na rozdíl od něj poctivý obchodník, víš? Podmíru ti tu nenaleju.
Nemám. Ani ženu, ani děti. Nic mě tu nedrží… Teda krom dvaceti let poctivý práce a tvrdý dřiny. Jsem bývalý otrok, abys věděl. Sám jsem se vykoupil. A sám si tuhle hospodu postavil.
Dobrá, dobrá, tak jsi mě varoval. Podívej, žiju tu od dětství a zatím se nestalo nic, co by nějak městem otřáslo. A dej na má slova, ani se nic takovýho nestane. Ta bouřka s anatémou se zase přežene, jako každá jiná bouřka. A zase bude klid.
No tak si jdi. A nezapomeň nás doporučit svým přátelům!

Trouba. Platí za vodu stříbrem.

View
Bitva v podzemí Panhasky
aneb konec Honu

577368-bigthumbnail.jpg
Max. eXPy (z tohohle se počítají eXPy pro nové postavy: 60

Po několika dnech prozkoumávání obrovského podzemního komplexu, po jednom “nedorozumění” s další průzkumnicí, Abysálkou, se našemu kruhu podařilo reaktivovat magický počítač, který hrdinům vyzradil, že se jmenuje Panhaska a přehrál jim několik momentů před svou deaktivací na konci Prvního věku.

solars.jpg

Když pak s okřídleným hadem, avatarem počítače, rokovali o tom, co dál, došli k názoru, že by bylo vhodné zprovoznit obranné systémy města a snad i zastavit Hon, který je nejspíš následoval do podzemí.

Na cestě je však konečně dostihli Vyvolení draků i s Vlkem, který s lampičkou v ruce Hon z donucení doprovázel, a začal boj.

V. V. Giri padl do bezvědomí po dvou zásazích šípy od bojovnice dřevěného aspektu při pokusu o ústup do předem připravených pozic. Rytíř z panství kdesi ve Stokrálovství vyzval na souboj aspekta vzduchu, ale jeho výzvu namísto toho přijal mistr stylu zemního draka. Mnich neposkvrněného řádu z rodiny Mnemon Karas, ctěný Kaožar, jehož studenta, Kataka Kašina, anatémy zavraždily o několik dní dříve.

Souboj byl vskutku epických proporcí. Jako příboj narážely vlny sluneční esence ve formě obrovitánského ostnatého kladiva na tuhou téměř neprostupnou kamennou kůži starého mistra. Oběma bojovníkům se podařilo zasadit několik nepřímých zásahů. A pak se solární hrdina napřáhl a ze všech sil máchl, nedbaje vlastního zdraví se vnořil do aury z bolestivě ostrých létajících úlomků kamení. Zářící esence v plamíncích denního světla olizovala bílé stěny dávné chodby prastarého města dokud se nesrazila s nepoddajnou esencí draka země. Rána dopadla. Čas jakoby se naokamžik zastavil. Mistr svedl sílu nárazu jako bleskosvod ze svého předloktí až do země. Celá chodba se zatřásla. Solární kladivo popraskalo a rozpadlo se. V tu chvíli mnich zasáhl vyvoleného slunce úsvitu do hrudě až v jeho brnění zanechal stopu po úderu své dlaně. Bojovník Neporaženého slunce, sražen silou rány na zeď, se sesunul k zemi. Za ním na bílé zdi zůstala stopa krve. Byl poražen. Mistr se s respektem nepříteli uklonil a v tu chvíli ho zasáhl golem oživený temnou esencí z podsvětí. Kamenný muž zemního mnicha proklál těžkým železným oštěpem skrz naskrz. Mnich padl.

Mezitím se Aillia s Nasrin pokoušely ve střeleckém boji porazit Vyvolenou draků, mstitelku svého chotě a nastávající matku z důležité krevní linie. Když Dračí dcera viděla, že všichni její zbylí spolubojovníci, včetně vzdušného, padli, rozhodla se k ústupu. O chvíli později však kolem proběhl další golem, který ji záhy dostihl a srazil. Později byla nalezena mrtvá, stejně jako V. V. Giri.

Aillia a Vlk se rozhodli v noci zabít zrádnou nekromantku Despoiné. Což se jim povedlo. Nicméně, Despoiné – Nevěsta krvavými trny oděná, na ně osudovými slovy, “mé jméno je Ragara Adžin, buďte na věky prokleti,” vypustila cosi zpoza okraje bytí. Ale o tom až příště.

Vypravěčská poznámka: To, co se objeví na wiki, bude dříve, či později použito ve hře. Možná je lepší připravit se předem.

View
Despoiné vypravuje
aneb verze událostí podle šílené nekromantky

Despoin__-_Anima.jpg
Despoiné – Nevěsta krvavými trny oděná
Temné zrození…
Jmenuji se…, ááách! Co je po jméně dávaném při zrození, když život není nic než utrpení. Jméno, jež provází životem… Bah! Jméno Ragara Adžin jest zapomenuto, zapovězeno a vymazáno z Knihy nebes.
Nazí, v bolestech a zalití krví, se rodíme do Stvoření! Já se zrodila do vznešené rodiny, v jejíchž žilách kolovala krev Draka. Očekávalo se ode mě mnohé, neboť jsem jevila velký talent pro tajemství Stvoření. Vzdělávali mě a cvičili, abych byla posilou své rodiny, dokud politika mého rodu nebyla ohrožena. Pak mě prodali – uzavřeli politický sňatek. Poslali mě k rivalské rodině, aby si sami zajistili přežití. Tehdy mi bylo dvacet let.
Ale rod mého ženicha naslouchal věštci a ten ve hvězdách vyčetl, že jsem v minulém zrození byla jednou z Nebeských šípů. Nečistá! Taková urážka pro rod! Taková hrozba! Taková pohana… A tak vyslali oddíl svých vojáků, aby mi vyjel vstříct. Potkali mě na cestě, pobili můj doprovod – vojáky, chůvy, sluhy. A mně ztloukli, zraňovali a znásilnili, až nakonec mé bezvědomé tělo odhodili do trnitého křoví, kde dlouhé zahnuté trny pronikly mým masem.
A já visela mezi zemí a nebesy. Nahá, v bolestech, zalitá krví… naslouchala jsem šepotu beze slov z Podsvětí slibující konec utrpení a Zapomnění.
Visela jsem mezi nebem a zemí, pod hvězdami určujícími osud Stvoření. S vycházejícím sluncem jsem vydechla naposled… a čas se zastavil. V dokonalém okamžiku bezčasí, na hranici mezi životem a smrtí, ke mně dolehla první srozumitelná slova: „Smrt je lepší než život. Je lepší zemřít a skrze smrt osvobodit se od bolesti, než žít a trpět jeho nedokonalostí…“ Hlas mluvil a vysvětloval, podporován silou šepotu beze slov. „Zvol!“ zaznělo nakonec. A já si zvolila.
Od zrození mě vedli k tomu, abych léčila utrpení jiných, vedli mě, abych hledala hlubší pravdy Stvoření. Jenže sami byli zaslepeni lží a iluzí života. A já, na hranici smrti, jsem prohlédla jejich lži a omyly a zvolila si.
Nahá, v bolestech, zalitá krví jsem se za rozbřesku zrodila do smrti. Mé tělo se naplnilo silou Podsvětí, z mého čela se vyřinul proud čerstvé krve a za jásavého hymnu šepotu Zapomnění jsem cítila, jak vlákna osudu poutající mě ke Stvoření a utrpení praskají. Trnitý keř, jenž trýznil mé tělo, seschnul a popraskal a já byla volná. Krajinu kolem mě zahalily Stíny, z nichž vystoupil můj nový pán – Lord Oka a Sedmera zoufalství (Eye and Seven Despairs). Odvedl mě do svého sídla zvaného Chladný dům, kde jsem podstoupila výcvik.
Učili mě bojovat se zbraní i beze zbraně, vysvětlili mi posvátné pravdy Zapomnění. Pochopila jsem Mystérium popela, kosti, pohřebního plamene i krve. Ovládla jsem Mystérium Prázdnoty. Ukázali mi, jak Esence podsvětí proudí světem. Podstoupila jsem pět zluošek, abych se stala nekromantkou.
Šepot v mé hlavě sílil… a já pochopila, co slyším. Byl to hlas Prvotních, Stvořitelů, Nesmrtelných a přece Mrtvých. Těch, kdo nežijí a přeci nejsou mrtví… Jako jsem byla já, když jsem visela na krvavém trní – ne mrtvá a přeci už ne živá. Podobnost osudů otevřela mou mysl jejich hlasům a mé Temné povýšení mou mysl ještě víc otevřelo.
Byla jsem… jsem jiná, svatá. A mou svatost vycítili mnozí. Přízraky, jež mě začaly uctívat, i můj Lord. Získala jsem větší volnost než ostatní, neboť ve svém studiu jsem následovala hlas Prvotních. Po nějaké čase jsem byla shledána připravenou na Soud.
Následovala jsem Lorda Oka a Sedmera zoufalství skrze Labyrint do hlubin Podsvětí, k samotným Ústům Prázdnoty, kde spočívá posvátná krypta Prvotních. Hlasy, jež jsem byla zvyklá slýchávat ve snech a jako tichý šepot, zcela naplnily mou mysl, až nezbylo nic jiného než Prázdnota. V Nicotě jsem byla souzena a vážena a shledána hodnou vznešeného úkolu zbavit Stvoření utrpení. A Prvotní pán mi udělil nové jméno a nový titul – Despoiné, Nevěsta oděná krvavými trny.
Když jsem se navrátila do Chladného domu, Lord Oka a Sedmera zoufalství mi slavnostně předal odznaky mého nového postavení Reaper Daiklaivu ukutou z dušeoceli, oděli mě v černý a purpurový plášť Rytířů smrti. Má služba začala.
Bah! Nemusela jsem sloužit dlouho, abych poznala, co je Lord Oka a Sedmera zoufalství zač. Slaboch bez koncentrace! Hlupák, co nevěděl, co si se mnou počít, neboť mé svaté spojení s Prvotním ho mátlo! Šepot mého SKUTEČNÉHO pána mě však vedl za mým (a jeho cílem!) mnohem spolehlivěji. Opustila jsem jeho Dům a vydala se hledat způsob, jak konečně osvobodit Stvoření od utrpení.
Došla jsem do města, kde jsem se usadila jako učenec hledající odpovědi na mystéria smrti a umírání. Sloužím jsem jako exorcistka a utěšitelka trpících a pozůstalých. Mé věrné přízraky, jež mě uctívaly, mě nalezly a s sebou přinesly můj kult. Ve Stínozemi nalezli jsme doménu a zbudovali svatyni, která se stala domovem kultu.

Setkání s Ailliou
Dnešní den je klid jako v hrobě… aspoň v nějakém, muehehe… klid vhodný pro kontemplaci a studium, dokud nepřijde poslíček… Jak se to jen ten chlapec jmenuje? No to je jedno, stejně umírá jako každý smrtelník. Zvláštní, jak si to lidé neuvědomují a lpí na životě… Tedy, dokud nepřišel poslíček se zprávou od rady thaumaturgů, že přišla podivná zpráva. Odesílatel zprávy nabízel informace o zájmovém místě.
Hm, to znělo skoro tajemně. Místo setkání si určil v pitomé hospodě za městem, takže jsem se dotrmácela na místo, aby mi tam podivný typ řekl, že se mám vrátit města, abych se v docích nechala spustit pod hladinu. Dal i kontakt na obsluhu potápěčského zvonu. A pak se to začalo komplikovat, prokleti buďte bohové Stvoření!
Spletla jsem si svůj kontakt vlastníka zvonu s podivnou ženou v selských šatech zahalenou před zraky ostatních. Nepamatovala si své jméno. Bla, bla, bla! Pořád nepochopila, že jméno dané ve Stvoření je jen kotva k utrpení života. A jak jsem později zjistila, nepamatovala si toho mnohem víc. A přestože mě můj rozum varoval, něco mě k ní táhlo, něco společného a zároveň nenáviděného…
Společně jsme se nechaly spustit pod hladinu v přístavu, abych spatřila tu nádhernou hádanku – podsvětní říši pod hladinou, a dveře z dávných časů hlídané několika kostlivci a nemrtvými. Strážci, tak jak jim velela jejich povinnost, zaútočili. A zemřeli. Ovšem to, co boj odhalil, bylo mnohem zajímavější. Má nová společnice je Nepřítel, znovuzrozená služebnice Slunečního boha. Sluneční Anathema patřící Noci. Hm, to by se dalo využít… i můj Pán se domnívá, že se ti zloději dají využít. Musím na tom zapracovat.
Nabídla jsem jí práci pro Univerzitu. Byla v dost zoufalé situaci, aby přijala. Její lidé ji našli. Chudák holka, je to zlodějka. Ale evidentně zlodějka s dobrými kontakty. A jako zlodějka okradla Satrapu, muahahaha! Způsobila jeho smrt a přitom se prozradila jako Anathema, takže v patách jí běžel Divoký hon. Nezbývalo než zamazat stopy.
Využila jsem svého vlivu, abych probudila satrapu jako Hladového ducha. Zároveň jsem „přátelům“ dala vědět, že se to stane, takže ten hlupák mnich ducha zažehnal a stal se hrdinou. A samozřejmě se začaly šířit řeči, že za všechno může nákaza Anathemy, hehe!

Setkání s Nasrin
Klepy a drby, tak tomu se na Univerzitě náramně daří. Nikdo neumí klábosit jako mudrci, když si potřebují vyčistit hlavu. A samozřejmě to, co vládnoucí vrstvy konají, je velkým lákadlem pro univerzitní klepny, neboť každé rozhodnutí Rady, Satrapy nebo Císařovny se odrazí na rozpočtu Univerzity, ergo na kvalitě života místních moudrých mužů a žen. Pche!
Satrapovo hladové zmrtvýchvstání se přetřásalo o sto šest. Dalo mi dost práce udržet vážnou tvář s nasazeným výrazem moudrého znepokojení. Taková hanba, takové neštěstí! opakovala jsem každému, na víc jsem se nezmohla, protože bych se musela rozesmát.
Ovšem Dračí čest vyžaduje, aby byl satrapa pomstěn, a tak do města přijel Divoký hon. Ajta, přemýšlela jsem, zda bych jim měla vydat svou společnici, ale poselství mého pána znělo jasně, Aillia, ač živá a znovuzrozený zrádce, figuruje v jeho plánech. Kdo jsem já, abych soudila? poslala jsem vzkaz, že s ní chci mluvit, aby za mnou přišla na Univerzitu. A skutečně, došla i se svou další přítelkyní z jihu, tanečnicí Nasrin. Nechápu, proč, ale tahá s sebou kočku a Lupinu, vlkoušského bodyguarda. Jo, a bojí se vody. Docela dost. Nechápu, prostě nechápu tyhle hloupé strachy smrtelníků…
O příjezdu Divokých honců již věděly, zdá se, že obě pracují pro Zlodějskou gildu – jak… podivné. Byl čas se někam schovat, zašít, přesněji řečeno. A chráněné podzemí se k tomu hodí asi nejlíp. Ale přístav hlídají a zvonem se spustit nelze. Zato výkop prováděný Univerzitou skýtá mnohé možnosti.
Což ovšem došlo i drakoniánům. Prokleta budiž krev Zemských draků! Čekal na nás, syn satrapův jménem Cathak Kashik, a byl dobře vycvičen v boji. Potomek Ohnivého draka se ukázal být vskutku tuhým protivníkem. Nakonec jsem se musela uchýlit k umění Stínové země. Ale moc Prázdnoty byla silnější než on. Prázdnota mu zmrazila život v kostech a roztříštila je na kusy, svým mrazem mu spálila krev v žilách a šepot Nezrozených zničil jeho mysl a duši!
Ale byl to mocný protivník, bojoval až do konce. A z posledních sil mě udeřil a skoro zničil. Ve smrti, na pokraji Zapomnění vznášela jsem se, když tu ke mně dolehl hlas mého pána. A jeho šepot mi rozerval mysl na kusy a znovu je sestavil. Byla jsem převrácena vnitřkem ven a hlavou dolů, byla jsem rozebrána na atomy a znovu složena. Můj pán mě vyhojil a do mysli mi vlil znalosti, jak toho příště dosáhnout sama.
Spustili jsme se do podzemí, do tunelů z počátku Druhého věku. Procházely jsme zaplavenými chodbami a já hovořila s mrtvým vojákem, jenž evakuoval obyvatele a přitom zahynul. Objevily jsme Chrám vzduchu patřící nyní do Podsvětí, který nyní kontroluje Nephwrack. Jeho nemrtví na nás zaútočili, dokonce i on se na nás obořil. Což by mohl být problém… se služebníky Zapomnění je zakázáno válčit.
Já se ale přestrojila za mrtvého a s mocí Stínové země jsem dokázala zprovoznit Chrám země, na usmířenou nephwrackovi, takže voda se odčerpala.

Setkání s Vívím a kapitánem Thibaultem
A jak se voda odčerpala, došlo k další zajímavé události. Jeden z Tyranových kapitánů stráže doprovázený jakýmsi mladým mužem a desítkou mužů nám přišli udělat nabídku od Tyrana. Totiž, že nám pomohou dostat se bezpečně a tiše z města, aby Drakoniáni odešli taky. Hm, politika živých… jaká to legrace, hahaha (cynicky)! Kdyby mě to kdysi nestálo život, asi bych se tím bavila o dost víc. Oblékli jsme uniformy palácové stráže a čekali na „posily“, které měly vyvolat zmatek.
A pak přišlo další překvapení, kapitán stráže se rozzářil mocí Nezdolného Slunce, když ráno stoupá na oblohu. A co víc, i ten jeho společník v sobě nesl moc Slunce, když je v zatmění. Nemůžu se zbavit dojmu, že Pánovo proroctví a rozhodnutí o tom, že se mám k těmhle typům přidat a pomáhat jim ze všech sil, v sobě nese něco mnohem závažnějšího, než i já se svými svatými vizemi vidím. Jde to hlouběji, než má mysl může pojmout.
Ale já sloužím, oddaně a bez pochybností. a vůle mého pána jest i vůlí mou…
Kapitán Thibault a mladý Víví (nebo jak se to, u kvílení Labyrintu, vlastně jmenuje – ale co, vždyť je to jedno!) se s námi vydali na průzkum již odvodněných chodeb, když v částech sloužících pro rekonvalescenci jsme nalezli hordu nemrtvých zombií.
Postupně jsme procházeli podzemí, až v komnatě Centrálního dogmatu (hm, pořád se nemůžu zbavit dojmu, že ten překlad je nějak špatně), jsme nalezli řídící centrum, k jehož zprovoznění je potřeba sluneční chrám (A Velká nákaza na Stvoření!). Chrám zasvěcený Slunci jsme našli. A co pro své poslání neudělám, pomohla jsem jej vyladit.
Ach ta bolest! Esence Stvoření a Slunce mnou proudila a spalovala mě, vyvolávala nechtěné vzpomínky zasuté hluboko v mysli. Hněv mého pána mnou proudil a uštědřoval mi bolest nad chápání smrtelníků. Šepot Zapomnění mi zaplnil uši a já trpěla a hořela. A s bolestí přišly znalosti a můj pán mi zjevil, jak se vypořádat s pochodujícími zombiemi.
Svatyně byla vyladěna a na ruce se mi objevilo znamení tří soustředných kruhů – ať už to je cokoli. A v řídícím centru, zprovoznili jsme létající město Panhaska z Prvního věku. A jak se zdá, v minulém životě jsem je, jako Vyvolený zapadajícího Slunce, ovládala. Co ovšem bylo extrémně nepěkné, že Panhaska, s avatarem v podobě zlatého draka, vyžadovalo naše jména v tomto životě. Na Despoiné prostě nereagoval, takže jsem opět okusila hněv svého Pána, když jsem přiznala zapovězené jméno.
Jak se zdá, tak falešná jména jsou mezi Vyvolenými Slunce docela populární. Nasrin je vlastně Yasmina, Víví se jmenuje Varaghiri Venkata Giri a kapitán Thibault je ze Swedie. Aillia má stále problém s amnézií a řeší problém identity. Je kromě mě vůbec někdo normální?!
Tedy, čistě mezi námi, byla jsem dost ošklivý chlap. Pokud jde o vzhled – a vlastně o něj nejde, protože všechno stejně podléhá rozkladu – tak v tomhle vtělení jsem si o dost víc pomohla. Navíc, byli tam i Víví a Nasrin.
Ale překvapení Panhasky neskončila, neboť jsme potkali ženu z mé kasty, jež měla víc moci než já. Ailliu chytila do skvělé kostěné pasti a vysával z ní Esenci. Co bych za to dala, kdybych to dokázala taky! Následný konflikt ukázal mnohé z charakteru mého „kruhu“ – kapitán Thibault je velmi čestný a zásadový muž, Nasrin je duševně nejspíš nevyrovnaná a zbrklá, Víví má podivné názory na morálku (vadí mu nemrtví, no, chápete to?) a jediná Aillia je jakž takž rozumná a normální.
Navěky krví prokletá, duše zmučená tisícem podsvětních kopí se naštěstí zachovala ušlechtile a zřejmě pochopila, že mám své poslání. Dodržela zásadu nebojovat mezi služebníky Zapomnění mezi sebou a dokonce se rozhodla s Nasrin podělit o své znalosti. Prý to chce řešit v soukromí a ne před námi. To jsou věci, ts, ts, ts… No, ale přežila to a Navěky krví prokletá, duše zmučená tisícem podsvětních kopí odešla za svými záležitostmi. Také nás varovala před Dračími zplozenci.

Boj s Divokými honci
Jenže Slunce vždycky věští neštěstí a já mu byla tolik vystavena, že se to prostě muselo projevit. Zahneme za roh a tam čtyři Dračí zplozenci a nějaký poskok, co jim svítí… Hm, jaké to překvapení – Vlk! Ten pochybný zloděj a poskok Guildy!
Boj byl tvrdý a rychlý. Kapitán Thibault jako čestný bojovník vyzval jednoho z Dragon-bloodů, toho, jenž patřil zemi. Byl to epický souboj, o kterém mi později vyprávěli. A statečný kapitán zemřel v boji se skutečným mistrem. Věřím, že byl spokojen. Aillia a Nasrin se postavily smrtící lučištnici a nějakému vytlemenému pitomci.
Můj božský pán mi však vnukl, jak to celé ukončit. Na jeho popud jsem utíkala chodbami a Víví se mnou. Nevěřil mi, to jsem z jeho podezíravých pohledů poznala – byl chytřejší a vzdělanější než ti ostatní hlupáci. Ale záhy dostal šípem do zad a upadl v bezvědomí na zem. Vedena svým pánem, nalezla jsem dva mocné konstrukty z Prvního věku. Ale jak je oživit? Můj pán se dožadoval krvavé oběti. Nabídla jsem se mu sama. Fungovalo to. Oživila jsem oba golemy, kteří se postarali o přežívající Dragon-bloody. Ale můj pán nebyl spokojen s krvavou obětinou z mého těla. Dožadoval se dalšího života. Nenápadně jsem zatlačila šíp ve Vívího ráně hlouběji, udělala jsem to rychle a bezbolestně, ušetřila jsem ho další agónie žití. A můj pán byl spokojen.
Podle Vlkových vlastních slov jej dračí potomci donutili, aby je doprovázel. Lízali jsme si rány a ulehli. Spala jsem, hojila si rány utrpené v té proklaté sluneční svatyni, když tu mě probudila bolest. Ta zrádkyně Aillia a Vlk po mně stříleli, chtěli se mě zbavit ve spánku! I když se jim nedařilo, bylo jasné, že dlouho nevydržím. Nasrin se též probudila a rozpačitě se rozkoukávala.
Volání mého pána zesílilo. „Co to děláte, vy zrádci?“ zvolala jsem. A další šíp se do mě zabodl. Šepot v mé mysli zesílil do mohutného crescenda. A náhle mi bylo mi jasné, co musím udělat. Můj božský pán se dožadoval své krvavé oběti – a já se přece nabídla. Udělala jsem nepředstavitelné. Podruhé v tomto podzemí jsem pronesla své jméno. Přiznala jsem se k ohavnému dědictví svého starého, pozemského života._ „Jmenuji Ragara Adžin! Buďte prokleti, zrádci! Nechť vás navěky pohltí stíny Podsvětí!“_
Skrze svou exaltovanou duši sáhla jsem do Prázdnoty a učinila ze sebe dokonalý kanál její síly. Temná síla Podsvětí proudila z mého těla, zatímco duše se vracela do Labyrintu, tam, kde spočívala má Monstrance. Zpěv mého pána, spokojeného nad krvavou obětí Solára, čtyř potomků Draků a mě samotné, mě provázel cestou do Podsvětí.
A Stínová země v podzemí z Prvního věku začala růst…

View
Jadeitový šakal vypravuje...
aneb Stesky poctivého obchodníka

jade_shakal.jpg

Tak jako takhle, aby bylo mezi náma jasno…
Já jsem mrtvej. Už několik století. Kdysi jsem bejval dobrodruh a obchodník se vším, co někdo prodával nebo chtěl koupit. Tvrdili o mně, že jsem šizuňk a podvodník, švindlíř a šíbr. Kecy! Samý kecy! Já vždycky svou část dohody splnil – ty zaplatíš, já dodám zboží. Žádný podrazy, žádný zlepšováky. Jadeitový pravidlo zní jasně. Platí se tvrdou – jadeitovou měnou. Nic není dražší, než laskavost, protože s tou se vždycky pojí další vlákna a švindly s mocí. Nene! Hezky vysázet tvrdý na stůl! Neřeším nic kolem. Nabídka a poptávka jsou jediný věci, co mě zajímaj‘.
Jmenuju se… no, teď si říkám Jadeitovej šakal. To proto, aby mě nemohl kdejakej nekromant či kněžour přivolávat a otravovat. Já jsem totiž zaměstnanej duch! Jsem obchodník. A dobrej! Seženu prakticky cokoli. Jasný?!
Základem je vědět o všem, co se děje. Nejen v Podsvětí, ale i ve Stínový zemi a Stvoření. Jeden se vobčas ani nestačí divit, co všechno a z jakejch důvodů jsou živý i mrtví schopní provádět. Takový pitomosti jako čest, láska, moc, povinnost… za to si nic nekoupíš! Ani v Podsvětí.
No ale každopádně, trochu jsem se zakecal a odbočil jsem.
Co jsem chtěl říct… Jasně!
Nudnej den v Podsvětí. Všude mrtvo a chcíp pes – hehe, slovní hříčka zamýšlena. Jsem prostě vtipná duše…
Takhle beru zboží u Labyrintu, když se snad celým Podsvětím rozlehne jásavej Šepot. Jeden z Nikdyzrozenejch zpíval ten svůj strašlivej hymnus Prázdnoty. Něco mu udělalo radost. Děsivej zážitek, to teda jo! A pak kolem mě profrčela exaltovaná duše nějakýho Rytíře smrti. Evidentně jednoho ve Stvoření sejmuli, ale nadělal dost škody, aby to Nikdyzrozenýho potěšilo. Děsím se byť jen pomyslet, co to bylo. A pak zas klid.
Jenže za pár tejdnů dorazila ta parta podělanejch hrdinů. Nově vyvolení Exalti Nezdolnýho slunce, kteří nepobrali dost rozumu ani sebeovládání, udělali nájezd na Labyrint. Cestou rozflákali kde co. Taky mi zničili vůz se zbožím, hajzlové!
Byl plnej luxusního zádušního zboží ze Sijanu, samý fajnový věcičky!
No, každopádně, vlítli do Labyrintu a dělali bugr. Prej chtěj vysvobodit svýho kamaráda – nějaký zmučenýho chudáčka Abyssála.
No slyšeli jste větší blbost? Každej Rytíř smrti si přece zvolil dobrovolně, jestli podpoří svatou věc Prázdnoty. A ordálie slouží přeci k tomu, aby byli silní, nezdolní a tak vůbec. Tak jakejpak chudáček?
Než je zastavili, zvládli ti pitomci roztřískat několik Monstrancí nebeskýho dílu. Smrťopáni i Nikdyzrození běsnili a vřískali. Strašný! Prostě strašný! Já vodepsal ztráty a vzal roha. Klidnej zastrčenej kousek Stínový země někde na Východě bude to pravý pro mý pocuchaný nervy. Pryč od Labyrintu, pryč od nasranejch Mocností.
Pro ty, co nevědej, co jsou to Monstrance nebeskejch dílů, tak trocha vzdělání: Obecně jsou monstrance schrány na svatý věci. Monstrance nebeskýho dílu je schrána, ve tvaru sarkofágu, která má v sobě zavřenej kus duše abyssálního Exalta. Ten nejdůležitější, svatej a mocnej kus – samozřejmě. Takže když má nějakej Rytíř znovu podstoupit temný zrození, přidaj mu tuhle exaltovanou duši, aby mohl sloužit a vůbec k něčemu byl. Nevim proč a nevim jak, ale těm kouskům se uvnitř bejt moc nechce. Takže, když ti hrdinní pitomci rozbili pár těchhle monstrancí, Smrťopáni definitivně přišli o pár rytířů.
Takže, doufám, chápete, že ještě rok s nima nebylo k vydržení – ne že by se s nima kdy jednalo snadno. To teda ne!
Ani Nikdyzrozený to nepobavilo. Jeden vyhrožoval na celý Podsvětí, že se ho – jako ten uprchlej díl – jen tak nezbaví, že si ho pohlídá a že ho bude sledovat.
Chudák bastard. Ať už se přilepí na koho chce, ten dotyčnej chudák to bude mít hodně těžký.

View
Oriana vypravuje
Cesta do podzemí Panhasky

Jižní takzvaně civilizovaná města jsou divná. Páchnou, na malém území se tísní tisíce lidí, kteří nepatří k jednomu kmeni a dokonce se často ani neznají. Nečestní lidé tu kradou z kapes osobní věci, pokouší se prodávat podvodná nefunkční kouzla pro štěstí i lektvary na potenci či růst vlasů. Neví, co je to skutečná čest.
Vedena sny a vizemi, bloudila jsem městem a shledávala některá místa podivně známými. Nakonec jsem se ubytovala v jednom zaplivaném hostinci a usnula. Zdál se mi podivný sen. Dokonce ještě podivnější, než moje obvyklé podivné sny. Zjevil se mi ve vzduchu plovoucí duhový opeřený drak a požádal o svolení k aktivaci. Žádal slušně a já mu udělila – schválně, co se stane.
A pak se mi v mysli ozval hlas, který mi přikázal, abych se dostavila na místo sektoru 37B, současně s obrazem místa – zdráhám se říct čirou náhodou, ale byla to socha na náměstí hned u mého hostince. Sotva jsem došla, objevili se další lidé, také bolestivě povědomí. Ožralý adept bojových umění vyřvávající vojenské odrhovačky. Žabař! To na Severu, tam jsou bohatýrské pitky, to by viděl! Za loket ho vlekl nějaký vyfešákovaný Dynast na Simhatě, pak se objevily dvě ženy, taková těžko nepopsatelná žena s lukem a překrásná – takovým tím chladným způsobem soch – žena. Hned jsem ji poznala – nekromantka. A strašně se divila, jak jsem to dokázala. Dokázala co?
Nakonec došla naštvaná ženská s kočkou a nějakým chlapem. Když zjistila, že jsem dala povolení k aktivaci, vztekle se na mě dívala. Pak se vztek změnil v podezření, které se prohloubilo, když jsem odhalila své kastovní znamení.
Představování odhalilo, že ten vyzpěvující ochlasta, je vládce města, Tyran. Asi bych neměla očekávat nic lepšího, když jsem viděla, jak je tohle město zkažené a upadlé. Dynast je nějaký úředník Satrapy, ženská s lukem je ministryně dopravy. A ta naštvaná ženská s kočkou je lokální tanečnice u žoldnéřské skupiny. Můj dokonalý kruh. Ach jo! Do čeho mě to bohové a Osud zase namočili?
Země pod nohama se nám propadla a všichni jsme zvolna padali. Fascinující! Ocitli jsme se ve ztroskotané lodi z Prvního věku a já spatřila Panhasku, řídící centrum této lodi s podobou duhového opeřeného draka. A vzpomněla jsem si! Několik záblesků z Prvního věku, kdy jsem jako muž Soumračné kasty pronikala do tajů Stvoření, tvořila zázračné artefakty a z Esence tvarovala mocná kouzla. A taky jsem si vzpomněla na své předchozí vtělení, jež padlo do rukou Smrtipánům z Podsvětí. Mou duši mučili a pokřivili, až z ní udělali – podsvětní nekromantku. Jako Strigu (ani nevím, jak to jméno pokračuje dál), jež s námi šla a vypadala zamilovaně do Ailliy. Vzpomněla jsem si na Monstranci nebeského dílu i na proces temné exaltace, vzpomněla jsem si na svůj útěk z moci Smrtipána. Pochopila jsem, odkud vychází ten děsivý šepot v mých snech, ze samotného Labyrintu.
Naladili jsme Sluneční svatyni, opravili svatyni země, kterou mé předchozí nekromantské vtělení přeměnilo na svatyni podsvětní a kterou strážil sveřepý nephwrack. Po lítém boji jsme ho porazili, opravili a nechali Panhaskou opravit co možná nejvíc škod a vydali se zpět na povrch.
Striga se chovala divně. Otrokovi nepřítele samozřejmě nejde věřit a já sama nejlíp vím, že ona udělá cokoli, co jí její podsvětní pán přikáže. Své milence Aillie darem zanechala nekrotechového warstridera – pominu-li fakt, že je to konstrukt sestavený z mrtvol, je to moc pěkný kousek artefaktového tvůrčího umění. Ale co stojí ještě za tím?
Nastěhovala jsem se do Tyranova paláce. Doufala jsem, že si konečně odpočinu, ale ráno přišla – pro civilizované obyvatele – děsivá zvěst. Zvěst, která Seveřana ovšem jen tak nevyděsí. Vypukla válka!
Oriana_BW.jpg

View
Vlk vypravuje
aneb bajka o Vlkovi a Sojce v podzemí

Neštěstí nechodí po horách ale po lidech. Respektive po mně. Sotva jsem jakž takž zvládl zakamuflovat ten strašný debakl se Satrapou a skupinou Anathém, objevil se další problém. Tedy, PĚT problémů jménem Wyld Hunt.
Byl jsem vyslán svým pánem, abych se pokusil minimalizovat škody pro město a udělat pár návrhů. Ale ti zatracení arogantní Dragonbloodi vůbec nereagovali.
A pak ten zbrkloš Kathak Kašin, syn zesnulého Satrapy, se vydal ven na vlastní pěst, kde ho Anathémy sejmuly na cestě do podzemí – bohové vědí, co to bylo za ohavnost. Z toho se samozřejmě mohli ostatní podělat. Mistr Kaožar truchlil pro svého žáka, Cynis Dafen se to sice snažila dát najevo, ale sypala se kvůli manželovi, zbylí si utajeně nejspíš mnuli ruce, že se zbavili dalšího rivala.
Jako pan Sojka, znalec místních poměrů, jsem byl nucen se ponižovat a podlézat, aby mě nakonec ta čúza Cynis Dafen donutil táhnout se za třemi (!) Anathémami do podzemí. Čistě jen proto, aby mě mohla šikanovat.
(Ti exalti se snad množí dělením! Nejdřív jedna, pak druhá a pak ta ohavná nekromantka z Akademie, to si myslela, že nepoznám služebníka Prázdnoty?!)
Vedl jsem ty zasraný Drakouše za město, kde ústil další vchod do podzemí. Nesl jsem lucernu, byl nenápadný.
A pak se to zase začalo sypat…
Další nekromantka! A sejmula Vodní dragonbloodku jakousi kostěnou klecí! No, já po ní tedy truchlit nebudu.
Ostatním taky pochuchala frizúru. A pak jsme samozřemě museli narazit na tu povedenou partičku. A rozrostla se! Na pět. To se mi snad jenom zdá!
Anathémin (Ailliin) šíp skolil Vzdušného – ta holka má talent! A v tuhém boji Mistr Kaožar zabil kapitána Tyranovy stráže (Cože?! On byl taky Anathéma?) a další fešák z Jihu, kterého evidentně podrazila nekromantka. Zakroutila mu šípem v ráně, když to pěkně schytal, a myslela si, že na to nikdo nepřijde.
A byla to nejspíš ona, kdo oživil bojové golemy, ktří převálcovali načatého Kaožara i tu mrchu Dafen, která se nakonec rozhodla utéct. No, nestihla to, holka, nestihla.
Počkal jsem na noc, abych společně s Ailliou oddělal tu ohavnou nekromantku. Tohle si přece nenecháte v zádech!
Ve spánku jsme ji překvapili, ale stejně ta mrcha byla tuhá jak stará podrážka. To už tak jednou mrtví bývají Než stačila umřít, proklela nás a vyvolala Stínovou zemi, aby se rozšířila podzemím.
Nastal čas utíkat.
Sotva jsme vylezli na povrch – my se rozumí já, Aillia a Nasrin – za městem a jakž takž se dali dohromady, abychom se mohli vrátit, uděřilo další neštěstí. Tyran byl mrtev. Nejdřív se tvrdilo, že to byly Anathémy (Už zase?!), pak z toho vylezlo zemětřesení a zavalení zdí (takže Anathémy), ale nikdo si vlastně nepamatoval, že by to viděl.
Hm… podezřelé! Tomu se budu muset trochu podívat víc na zoubek.

Se zvolením nového Tyrana se to ve městě začalo zhoršovat. Říše upadá a požírá své děti, špehové a zločinci se množí v ulicích a nepomáhá ani každonoční čistka. Dynasti, Neposkvrnění, konkurenti z Gildy, Lookshy… všichni sem lezou a ten pablb Tyran jen medituje na tatami a podepíše každý cár papíru, který mu předloží!
Nejsem si jistý, co město čeká.

View
Wongův deník, záznam druhý

Koukám, že název “deník,” se úplně nehodí, od posledního (a prvního) záznamu uběhly už dva roky. Dobrá, zkusím to trochu shrnout.
Na přání svého mistra jsem se zůčastnil turnaje v Panhasce a nakonec zvítězil. Co mi však všichni opomněli sdělit bylo, že vítěz se musí ujmout úřadu tyrana, vojenského vládce města. Tohoto úřadu se bohužel nelze vzdát a na nového zastánce přechází tak, že musí zabít svého předchůdce. Vynikající. Pro takovouhle funkci mám podobné předpoklady jako jídelní hůlka ke kácení stromů, ale na můj názor se nikdo neptal. Prý starý tyran také nic nedělal a vše fungovalo jak má. No, něco asi dělat musel, přotože město se propadá do korupce a špíny. A zdá se, že většině ministrů to tak vyhovuje. Jen Cathak Jerin se s tím snažil něco dělat, ale byl sám proti všem. Jsem si plně vědom své odpovědnosti na tomto stavu, ale jak mám vědět který papír podepsat a který ne, když se mi ani nikdo neobtěžoval sdělit rozsah mých povinností. No, dost bylo brečení, protože včerejší den postavil celý můj dosavadní život na hlavu – a to velice důkladně.
Začalo to všehno ráno, když se za mnou zastavila ministryně cest Aillia. Během rozhovoru mi s naprostým klidem oznámila, že je také jednou z Prokletých a dokonce předvedla důkaz – onen svítící symbol, jež se objevuje na čele. V rámci zvořilosti jsem se identifikoval stejně – a v tom nás nachytal Cathak Jerin, odhodlaný představit nám nového starapu – svojí dceru. Aby toho nebylo málo, tak Jerin je také jeden z Prokletých.
Nakonec jsme celou situaci zvládli celkem dobře, nikdo nedošel k úhodě, až na palácové vybavení. No, mohlo být hůř. Jen co odešli předchozí návštěvníci, objevil se ve dvířích Odal Dorn, velitel palácové stráže, a se slovy “Pane, jste to vy?” se ke mně hrnul jak ke starému příteli. Vypadá to, že předchozí velitel jeho jednotky byl také Zavrženým a když se “rozparádil”, objevila se ona okřídlená věc, která teď dělá společnost mě. Podle času jeho smrti a mé malé nehody to vypadá, že jsem opravdu zdědil jeho prokletí. Odal mě vzal do strážnice, abych se seznámil s mužstvem a musím říct, že jsou to prima chlapi. O svém předchozím veliteli mluvili v superlativech, zdá se, že tenhle Hausbót z Tyrie (nebo jak se jmenoval) by byl mnohem lepší Tyran než já. Jen to pití rumu bude potřeba trochu omezit.
Zrovna uprostřed pronášení oslavných přípitků na minulé velitele nás zastihla Aillia s tím, že potřebuje s něčím pomoci. Samozřejmě jsem ji v tom nemohl nechat samotnou. A tak jsem se zakrátklo ocitla na náměstíčku někde v docích, abych zjistil, že město je zjevně Prokletých plné, protože se k nám připojili další dvě – místní tanečnice a mastičkářka, co zrovna přicestovala ze severu. Jako kdyby nás všechny sem něco táhlo. Možná osud, protože já rozhodně tohle město tyranizovat nechtěl.
Aby nebylo překvápek málo, ukázalo se, že pod městem je další město, tentokrát z prvního věku. A mluví. Během pár hodin tam dole jsem viděl víc zázraků a podivností, než většina smrtelníků spatří za celý život. Jen kdyby mi u toho nebylo tak špatně, kapánek mi to všechno splývá.
Když jsme konečně vylezli ven a já se těšil na trochu zaslouženého odpočinku, nastal čas na třešničku na dortu, kterým byl minulý den. Ve městě vypuklo povstání mutantů. A na město pochoduje armáda. No, snad konečně budu mít příležitost udělat něco v úřadu Tyrana správně.

View
Listy domov

scroll.jpgKódované Kolibríkom

Drahý Synak,

Prepáč, že som nenapísal skôr, ale veci boli hektické a komplikujú sa spôsobmi, ktoré som si nevedel ani predstaviť. Exaltácia Tvojej sestry zmenila mnohé veci v Panhaske a ja dúfam, nie, verím, že spolu s ňou dokážeme toto miesto premeniť znovu na niečo, kde nebude vládnuť moc peňazí a kde ľudia budú chcieť žiť. Viem, že posledné dve várky otrkov, čo som Ti poslal boli určite náročné, snáď sa to nebude opakovať.

Musíme pripraviť ceremoniálne prevzatie vlády nad Panhaskou a na to potrebujeme, aby palác vypadal tak ako má. Bohužiaľ za posledné dva roky ho Tyran nechal zdegradovať zo zúboženého stavu. Viem, že by si sa radšej venoval svojím štúdiám, ale potrebujem, aby si zorganizoval následujúce:

· 6 ton bieleho mramoru, distribúcia veľkostí typ IV

· 35 zručných murárov, 8 tesárov na finálne opracovanie tu

· Architekta. Ak sa Alfonz už vrátil z Nexu tak jeho, inak pošli Maka

· Všetkých 300 maličkostí, ktoré pri takýchto opravách potrebujeme, poznáš to

Dúfam, že by sme ceremoniál pravili v priebehu najbližších 4 týždňov, ale nikdy nevieš ako sa veci vyvinú. Ohľadne vyjednávania máš samozrejme voľnú ruku.

S Tvojou sestrou sme išli navštíviť Tyrana, aby sme ho informovali, že sa pozícia Satrapu naplnila. Pri tomto stretnutí sme zažili prekvapenie, ktoré bolo príjemné, no zároveň neskutočne dych vyrážajúce. Tyran je jedným zo Solárov. Snažil sa svoju castemark skryť, ale Drobček ho tak rozčertila, že trieskal po stole a pri tom si ztrhool čelenku. Jednou poznámkou ho dostala k tomu, že sa rozvietil na celú miestnosť. Pri celej tej epizóde, pri ktorej sa nad ňou držal ako rozzúrený medveď ani nemrkla brvou. Úctihodné. Ale čo Ti budem hovoriť, sám vieš, že sa nikdy ničoho nebála. Spolu s ním vtedy v miestnosti bola nová členka kabinetu, zhodou okolností tiež Solárka. Jej aura mi bola veľmi povedomá, ale neviem presne prečo. Asi niečo z minulej inkarnácie.

V tej noci som mal zvláštny sen. Operený had menom Panhaska ma informoval že sa mám presunúť na námestie Žltej fontány a vedel som, že to nie je len tak pre nič za nič. Na tomto mieste skočím dopredu. Panhaska je lietajúca pevnosť z prvého veku, ktorej som asi velil v počas Uzurpácie. Má odhadujem 4km štvorcové, niekoľko obrovských miestností, viacej mágie ako dokážem poňať a vlastné vedomie. Pri plnej operačnej sile bola schopná velitovať stovky metrov nad zemou, čerpá energiu priamo z dračích žíl, má esenčné zbrane schopné premeniť mestá v prach. Veľký kanál bol v skutočnosti vytvorený pánom Panhasky. Akonáhle sa nám podarí nájsť pamäťové kryštály tak sa sem musíš vypraviť, pretože knižnica v nej bude enormná a snáď konečne nájdeme niečo, čo bude schopné ukojiť Tvoju zvedavosť.

Panhaska je napájaná niekoľkými Manzami. Tá solárna je neskutočná. Moment spojenia s božskou esenciou Neporazeného Slnka sa dá prirovnať len pocitu, ktorý som mal, keď ste sa narodili, keď ste prvý krát spievali, či keď ste ma úspešne prechytráčili. Pocit absolútneho šťastia a spokojnosti.

Každopádne nás Panhaska zavolalo, pretože nás potrebuje. Predpokladám, že sa po stáročiach cíti osamelo. Je stvorené na to, aby slúžilo a chránilo a teraz nemôže ani jedno z toho. Musíto byť pre neho tak frustrujúce, ako moje posledné dva roky v meste. Vydali sme sa znovu napojiť zemnú Manzu a vstúpili sme do Shadovlandu. Niekto tam vytvoril svätinu tohto zkazeného miesta. Kosti, lebky a zuby naaranžované do nechutných a znesvätených pozícií aby reflektovali a koncentrovali silu smrti. V momente, keď sme tam vkročili, tak som vedel, že to musíme zastaviť. Začali sme rozbíjať tieto oltáry, keď na nás zaútočil tvor, ktorého naša kolegyňa zo severu Oriana nazvala Nefrak. Asi by si sa s ňou mal stretnúť, myslím, že by Ťa mohla niečomu priučiť.

Ten Nefrak, polo zhnitý a polo duch na nás zaútočil. V prvom momente jeho výkrik nás zamrzol do morku kostí. Bol to zvuk ako keď nechtom škriabeš na tabuľu, no v tej melódii počuš slová veštiace Tvoju smrť a večné zatratenie. Niečomu takému nesmie byť dovolené existovať. Siahol som do sveta na Okraji a vytiahol Kosu. Tyran sa hneď vrhol na potvoru a jednu jej vrazil. Nevypadalo to, že by mal nejaký úspech. Barbarka zo severu, znalá kruhov sili začala kúzliť, oč bola chyba, lebo vo svojom tranze nevidela ako po nej skočil Nefrak. Jeho drápy sa jej napodiv nezarili do svalov a rana, ktorú dostala do tváre. Čakal som, že jej odtrhne hlavu, vyškrabe oči. Jeho pazúry boli ž palcov dlhé. Ale ona vypadala, ako by jej niekto vrazil pesťou a padla do bezvedomia. Alia začala strielať, ale nevypadalo to, že by Nefraka jej šípy nejak zraňovali. Zaútočil som. Kosa je nemotorná zbraň, no keď jej rana padne, obzvlásť keď je ostrie orichlakove, je bolestivá. No moje útoky na Nefraka nepadli. Každý môj útok ho zasiahol, no jeho telo sa znehmotnilo a moja rana neškodne preletela. Tieto bytosti sú nečisté. Žijú a živia sa našim utrpením. Hnaný nechuťou a hneovm, ktorý sa nemôže nahromadiť v jednom živote som sa oprel do každej rany. Každý útok presný, rýchly, naplnený silou Slnka. Moja anima začala okolo mňa svietiť a mesačné svetlo žiarilo z mojej čepele pri každom útoku. Cítil som, ako každý môj útok Nefraka oslabuje. Tyranovi sa podarilo Nefraka odhodiť na vzdialenosť ihriska Bolki. V tom Nefrak vyštartoval na mňa. Usúdil, že so svojou zbraňou som najväčšia hrozba. Bol rýchly, ale vo svojej rýchlosti robil chyby. Jeho útokom som sa vyhýbal. Niekedy to bolo len palec, čo delil jeho pazúr od môjho oko, dvakrát sa jeho pazúry skĺzli po mojom panciery, ale ani raz sa mu nepodarilo dostať cez moju obranu. Zaútočil som. Čiastočne zúfalý, čiastočne unavený, čiastočne bezradný. Útoky mojich spoločníkov neboli dosť silné. Odkryl som svoju obranu a dal som do svojho útoku všetko. Dvakrát moja svätá čepel preletela jeho telom, no tretí krát sa zasekla. Zasekla sa hlboko, zasekla sa bolestivo, zasekla sa. Nefkra vykríkol boleťou a hrôzou. Ja som cítil zadosťučinenie. Nepresekol som ho, ale čepeľ ostala asi ¾ v jeho tele. Cítil som ako mu moja čepeľ spaľuje telo. Pribehol Tyran a ďalšou ranou ho rozpráskol na sliz.

Našťastie nikto nebol príliš zranený. Podľa inštrukcií Nasrin sme znovu zasvätili Manzu Slnku. Keď nám Panhaska potvrdil, že je všetko v poriadku, tak sme aktivovali obranný mechanizmus. V Panhaske je asi 800 systémov, ktoré treba ešte opraviť. Ailia ostala od svojej priateľky darček. Warstridera postaveného z kostí a mäsa. Niečo na ňou je nechutne odpudivé, no mohol by sa nám hodiť. Naučil som sa nepýtať otázky v niektorých momentoch a tak neviem, zkade má čerstvé šľachy na tú mašinériu.

V tomto momente som si našieľ chvíľku Ti toto napísať. Dúfam, že sa máš dobre. Prosím napíš mi, čo sa deje, čo si sa nové naučil a s čím Ti viem pomôcť.

S láskou.

Jerrin

View
Půlnoční Stín
Exaltí medailonky

lunar_martial_2.jpg
Dáma v nejlepších letech a nejlepších šatech z Říše. Buvol Gameš ji prohlásil za svou matku, ale stejně ji nazývají i někteří ostatní studenti. Každopádně ona i Gameš vypadají skoro stejně staří. Půlnoční Stín velice dbá na vytříbenst svého vystupování i mluvy. Poté, co ji navštívili Tyran Wong, Cathak Jerrin, Generál Ocelová Chryzantéma a Proděkan Akademie, souhlasila, že Tyranovi pomůže s jeho problémem s povstáním otroků a napadením cizími armádami, ale jen pokud jí v boji beze zbraně dokáže vzdorovat alespoň než se přesype písek v hodinách. Cathak Jerrin tuší, že něco s ní není úplně v pořádku, i přesto je souboj domluven na týž den večer…

View
Ze záznamů nepřátelského generála

city_burning_by_supafly_01-d4a7i2l.jpg
Současné minimum eXPů: 72

Můj plán s povstáním otroků se vydařil na sto procent. Mým mužům se podařilo zničit Gildovní sýpky, zásoby munice a jídla, a západní bránu a vyvést sympatizující otroky ven z města a nadále otrávit hlavní zdroj vody ve městě. Poté, bez jakéhokoliv odporu ze strany městského sboru dokázali odejít na venkov shromažďovat další posily pro mou hlavní sílu, která již pochoduje z jihu. To jsem ani nečekal.

Tyran je přesně tak neschopný, jak se původně zdálo. Jenom spoléhá na svého generála a sám není schopen o ničem rozhodnout. Stačil tak nanejvýš na to, aby obešel místní dódža a zkusil zrekrutovat studenty.

Na to, jak jsem se původně obával dynasta Jerrina, se zdá, že více svou vznětlivostí připomíná Terestriála, než Solára (natož Eklipsu). Před vlastními muži a nejvyšším velením shazoval a křičel na generála, což jistě ještě více podrylo morálku mužstva. To je dobré. Šihami se pokusila zavraždit jeho dceru, nelegitimní “Satrapu” města. Sice neúspěšně, ale to ani nebyl náš cíl. Stejně ji téměř nikdo nerespektuje a hádám, že už kolem ní čmuchá Říše. Špiónů tu mají dost.

Nasrin, Zenit, se více obává o svou rodinu, než o osud města, a odcestovala do Žulového hradu, kde přebývají její muž a dítě.

Podle mých zpráv Aillia zavraždila několik členů Městské rady, ale nechala jednoho uprchnout, čímž podlomila jakýkoliv možný jednotný odpor ze strany ministerstev nebo Gildy (Které jsem se taktéž obával.) Ani se nepokusila nějak převzít moc a Koncil se rozpadl. Kdybych nevěděl lépe, řekl bych, že s námi spolupracuje. Až zjistím, který ministr uprchl, vyšlu Šihami, aby s ním dohodla spolupráci. Myslím, že bude víc než nakloněn mému návrhu.

Celý Kruh není ani schopen se na ničem shodnout. Místo, aby se v ohrožení spojili, jak jsem předpokládal, a kladli tuhý odpor, tak každý začal jednat na svou pěst. Dokonce se jim podařilo nějakým záhadným způsobem si znepřátelit značnou část Akademie (Myslím, že to bylo tím, že provedli několik věcí “na truc” Akademii, poté, co Akademie odmítla jejich protinávrh, jako například to, že vytvořili vedle Akademie další, vlastní, zdroj vody, bez jakékoliv porady s Akademií. Zaúkoloval jsem Šihami, aby se s Děkanem pokusila vyjednat podmínky spolupráce.) Pořád přemýšlým, jestli to není past. Všechno jde totiž až příliš dobře.

Ale nesmím je ještě podceňovat. Například mi chybí zprávy o pátém členu Kruhu. Získali také několik spojenců. Konkrétně do města doplula loď s třiceti pozuby ozbrojenými Legionáři ze Sedmé. Za předpokladu, že se nám v bitvě podaří tuto jednotku zničit, pak již další spolupráce s Lukšou nehrozí. Samozřejmě, přesně jak jsem čekal, se dohodli s Vévodkyní. Jak hluboko ještě uvidím Soláry klesnout?

Mám vážné obavy o budoucnost Stvoření, pokud by se nechala v rukou těchto “Solárů.” Jak jsem si myslel, bude lepší, když se o Gáju postaráme sami, zatímco tito “Zlatí králové” se mohou plácat jako ryby na suchu někde jinde, kde snad budou schopní nalézt alespoň sami sebe.

View

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.