Dějiny Panhasky

Hathran Ostrospár vypravuje

Exaltace

hathran_2.jpg

Kap!

Kapka houstnoucí, zapáchající krve mi dopadla na víčko. Z posledních sil jsem rozlepil oko a snažil se vzpomenout si, kde to jsem. A kdo jsem…

Kap!

Hathran, jo, to je moje jméno. Třetí syn, ten prostřední z pěti, ten postradatelný… Otec mě zapsal do vojska, abych svou statečností přinesl čest rodině. Hm, takový lookshyijský koncept. ale přesto, jsem kapitán Hathran z Chayi.
Bzukot velkých, kovově lesklých much hodujících na krvi je ohlušující. Jsou jich tisíce, hlasitě bzučí a přehlušují skoro všechny zvuky.

Kap!
Oko se mi zamžilo krví a já vidím, jak se na bitevním poli slétají krkavci. Jejich krákorání konkuruje bzukotu much.

Krrrráááá! Krrááá! Bzzzz! Bzzzzz…

Nedá se to snést. Nad bitevním polem krouží podivné, poloprůhledné přízraky. Zuří, protože je nikdo nepohřbívá.
Bzzz! Velká zelenozlatá masařka mi sedla na tvář. Tik ve svalu nestačil, abych ji odehnal.

Kap!

Další kapka páchnoucí krve mi dopadla do oka.
A sakra, tamhle je seržant Xapetl a tváří se, že by nejraději někoho vzteky sežral. A taky že ano, nehmotným dotekem dorazil chcípajícího Seveřana. A dál se rozhlíží, koho ještě pohltit.

Kap!

Zatraceně! Uviděl mě! Všiml si, že se na té haldě mrtvol něco hýbe. Já se kurva hýbu! Oči mu plní vražedné šílenství a proplouvá vzduchem ke mně. Já tu sakra nezhebnu! Z posledních sil, o nichž jsem ani netušil, že je mám, hrabu se z haldy páchnoucích mrtvol, ruce se zaschlou krví za nehty mi kloužou po slizkých tělech a já se celý třesu vyčerpáním. Neumřu tu! Budu dál bojovat!

Kap!

Neumřu tu! Budu dál bojovat!

Kap! Kurva kapy kap!

Hrabu se z hromady hnijících mrtvol, obalený krví, výkaly a mrtvolným slizem rozkladu jako nějaký nemrtvý z děsivých historek od táborového ohně.

Neumřu tu! Budu dál bojovat!

Nic jiného v hlavě už nemám. Já tu kurva neumřu! Budu bojovat! Ta slova mi zní v hlavě a vytěsnila jakoukoli jinou myšlenku. Není nic, není kapitán Hathran, jen ta slova: Já tu neumřu! Budu bojovat!

Neumřu tu! Budu dál bojovat!

Neumřu tu! Budu dál bojovat!

Neumřu tu! Budu dál bojovat!

Zalévá mě měsíční svit. Ruce se mi přestávají třást a já se deru pryč s páchnoucí hromady. Slunce je za mraky a hladového ducha neodrazuje. Počkat! Měsíční svit a slunce za mraky? Co to kurva je?!
Duch s jekotem přilétl a já se v zoufalé snaze jej odvrátit ohnal pěstí. Pěstí zahalenou stříbřitou září Luny. I když byl seržantovo Po nehmotný, má pěst mu přistála na bradě a srazila ho k zemi. V záchvatu zuřivosti zrozené z touhy přežít jsem se na něj vrhl a tloukl ho pěstmi, dokud se nerozplynul.
To přilákalo pozornost dalších. Rozdávám rány na všechny strany, padni komu padni. Všechno mi splývá v rudém závoji zuřivosti. Kráčím po bitevním poli plným padlých. Kráčím temnou krajinou smrti. Jdu po dlážděné ulici zlatého města a následuji vznešeně vypadajícího muže s moudrýma očima.
Úder! A další, další a ještě další. Mnoho dalších úderů…
Rány dostávám a rány inkasuji. Masem mi pronikají ledové spáry duchů i chladné jehly vpichující léky a povzbuzující látky. Inkasuji ohnivý úder od hrozivého, vznešeně vypadajícího muže. Jeho oči už nejsou moudré, jsou plné potměšilé krutosti. A já padám na kolena.
Klečím před nemrtvým přízrakem. Klečím před krutým mužem nezměrného poznání.
Vidím přicházet další úder. Smrtící. Neumřu tu! Budu dál bojovat! Nic jiného mi v hlavě nezůstává… a já uhýbám a napřahuji se, abych uštědřil svou smrtící ránu. Přízračné tělo se s kvílením trhá do nicoty a moudrý, vznešený muž mě objímá a ošetřuje mi rány. Z rukou mu proudí zlaté teplo, které utišuje palčivou bolest Theion To.

Neumřu tu! Budu dál bojovat!

Nevím, jak dlouho jdu. Už jsem mimo bitevní pole a kolem mě je pustina, kam lidská noha snad ještě nevkročila. Kolem mě víří nehmotné přízraky duchů mrtvých i duchů z pustiny kolem. Posmívají se a chrlí urážky. Upírají se na mě neviditelné oči z té podivné šeré země plné smrti a slyším šílený šepot ze stínů. Sledují mě moudré a ukrutné oči vznešeného muže. Ty poslední oči mě uklidňují. Jdu za nimi, bez ohledu na terén i směr. Moudrý muž, krutý muž, je pro mě vším.
Docházím na malou mýtinu, kde pod skalním převisem s jeskyní sedí v lotosovém sedu podivný tetovaný muž. Toho jsem mezi přízraky ještě neviděl… Ani nikoho jemu podobného. upírá na mě zlaté oči, s nelidskou elegancí se zvedá a kráčí ke mně. Sevřu pěst zahalenou měsíčním svitem a napřáhnu se.
Zastaví se. Dlouze si mě prohlíží a pak sytým, libozvučným hlasem říká: „Jsem mistr Hegeki. Prosil jsem matku Lunu, aby mi seslala žáka.“
Přízraky mizí, šerá země se šíleným šepotem ustupuje. Obraz vznešeného muže s očima naplněnýma moudrostí a krutostí se zvolna rozplývá…
„Ovšem zapomněl jsem dodat VHODNÉHO žáka!“

Comments

eva_holcmanova

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.